Otevřené duše budov aneb Open House Praha 2019

Na Open House Praha jsme letos byli už počtvrté. Kdo nevíte, co se pod názvem skrývá, pojďte se mnou na festival, kdy nám zajímavé a běžně nepřístupné budovy otvírají svoje duše a nechají nás nahlédnout do dob své slávy i temných zákoutí.

Letošní už pátý ročník byl opět super, ale tentokrát jsem odešli ze 3 dlouhatánských front (loni jsme skoro nikde nečekali), ale to vůbec nevadilo, prostě jsme tam neměli být a měli jsme být někde jinde, což jsem pochopila večer, když jsem si prohlížela v klidu fotky.

Loni jsem měla místa naplánovaná dopředu, protože festival byl převážně koncipován do centra města. Letos jsem přesný plán neměla a nechala vše volně plynout. Rozdíl oproti loňskému roku byl v tom, že byly otvírány budovy v krajových částech Prahy, takže to bylo náročnější na přesun a my jsme ke všemu vyrazili v sobotu až po obědě.

🔹 SOBOTA 18. května 2019

V sobotu jsme vyrazili docela pozdě, takže jsme se podívali „jen“ do sklepení DOMU U KAMENNÉHO ZVONU. Dům U Kamenného zvonu je dům čp. 605 na Staroměstském náměstí v Praze 1 a stojí vedle Paláce Golz-Kinských, na rohu Staroměstského náměstí a Týnské ulice. Dnešní sklepení bylo dříve první patro domu, což připomínají jen malá okýnka ve zdi u současného chodníku. Dům byl pravděpodobně dočasné obydlí Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, když se přestěhovali do Prahy.

Další naše zastávka byla REZIDENCE PRIMÁTORA PRAHY na Mariánském náměstí, ale tam byla tak šílená fronta, že jsme odešli směr VYŠEHRAD, kam mě pozvala na koncert moje kamarádka Zdislava Melicharová, která hraje v Karlovarském symfonickém orchestru na harfu.

Koncert byl přímo v bazilice sv. Petra a Pavla a krásnější atmosféru jsem dlouho nezažila. Slyšet Vyšehrad na Vyšehradě se nestává každý den. A ten pocit, že znáte samotnou harfistku a můžete vidět harfu zblízka, je nevšední zážitek.

🔹 NEDĚLE 19. května 2019

V neděli jsme se vypravili na nejstarší a největší kolesový PARNÍK na Vltavě jménem VYŠEHRAD, po kterém nás prováděl sám kapitán. Jj, podpis kapitána v deníčku mám 🙂 Parník v současnosti nejezdí, postupně mu majitelé vrací původní krásu, aby mohl zase brázdit vody Vltavy. Salonek, skládací kormidelna, paluba s původním podlahou, strojovna s původním parním strojem, miluju parníky a jejich atmosféru.

Nejvíc mě dostala skládací kormidelna. V případě, že parník proplouvá pod nízkým mostem, kormidelník nasměruje parník a pak sklopí komín i kormidlo. Nakonec sklopí celou plechovou kormidelnu, sám si lehne na zem a věří, že parník nasměroval správně, nenarazí do sloupů mostu a neodře boky parníku.

Nově opravenou LETENSKOU VODÁRENSKOU VĚŽ jsme viděli jen zvenku, protože fronta byla opět dlouhá a smažit se na sluníčku ve frontě se nám nechtělo, takže jsme se rozhodli jít dál.

Zdroj: FB Open House Praha

Poté naše kroky směřovali do DOMU RADOST – VŠEOBECNÉHO PENZIJNÍHO ÚSTAVU na nám. Winstona Churchilla, zvané „kachlíkárna“, okolo které jezdím každý týden několikrát na cvičení a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, jak je to uvnitř zajímavá budova a jakou má historii.

Dům Radost a v něm nádherná mramorová schodiště, stále funkční původní americká klimatizace, výtah na jedné straně jezdící jen do suchých pater a na druhé straně pouze do lichých pater, otevřená střecha a parádní výhled na Prahu.  Funkcionalistický klenot, nadčasová stavba, kde každý prvek je promyšlený do detailu. Od roku 2018 má budova nové majitele, jejichž vizí a snem je navrátit ji slávu a hlavně život.

Z Radosti jsme se jeli podívat do HOTELU INTERNATIONAL PRAHA, ale tam jsme při povídání s jedním příjemným člověkem usoudili, že nemá smysl čekat, protože bychom se do hotelu asi nedostali a už bychom neviděli stadion, protože už bylo kolem 5. hodiny odpoledne.

zdroj: FB Open House Praha

Poslední náš cíl byl slavný VELKÝ STRAHOVSKÝ STADION, kde jsme byli součástí poslední skupiny s výkladem.

Kolos, pojem, postrach, kulturní památka, symbol, čas, padlá i zašlá sláva dob minulých … sokol, narozeniny německého vůdce, odsuny, spartakiáda, koncerty světových hvězd, mše samotného papeže i stanové městečko … to všechno se zarylo do duše, srdce a zdí největšího stadionu na světě a je to tam stále. Místo, kde žije minulost, přítomnost je na půl prázdná a němá a budoucnost je nejistá.

Mísily se tady ve mně různý pocity od obdivu, jednoty, vášně, přes smutek, strach, zmar a naštvání, jak takové místo zůstalo napospas zubu času a pomalu chátrá a umírá. Moc dobře si uvědomuju, že to chce mraky peněz a odvahy Strahov vzkřísit, ale myslím si, že to za to stojí. Strahov za to stojí, protože je to kus naší historie, ať už byla jakákoli.

zdroj: FB Open House Praha

Obrovská plocha stadionu už je pryč, teď je rozkouskovaná na několik hřišť a fotbalových hřišť, které si pronajímá na tréninky Sparta.

Tribuny, okolní zdi a část stadionu jsou v dezolátním stavu a i přesto z nich dýchá sláva, nadšení, energie, velkolepost, smutek, strach, nejistota, slaboduchost, otázky, co bude dál …

Rozpolcenost, oddělenost, kontrast, dva světy na jednom prostoru.

Stadion ztratil část sebe sama a jeho srdce se rozpadlo na několik kusů, ale tepe tady stále … snad ho uslyší ti, kteří mají sílu, moc, peníze a hlavně odvahu mu vrátit život ❤️

A tohle je úplný život, černá i bílá, radost i smutek, vzestup i pád, rovnováha, extrém a škála barev, pocitů, energií, které se neustále mění, prolínají a jedna vytváří druhou.

Takový byl pro mě letošní ročník Open House 2019, hloubka a návrat do minulosti, která tvoří/boří přítomnost a budoucnost.

Děkujeme za nahlédnutí do duší budov, které tu věrně stojí roky a my v tom všem hluku velkoměsta někdy nevnímáme jejich příběhy a poselství, která nesou.

Snad se mi aspoň trochu povedlo zprostředkovat Vám atmosféru a emoce, které se nesly celým festivalem. Na festivalu mě baví i to, jak propojuje lidi ve frontě a jak nás vrací ke kořenům a hodnotám, který dnešní svět potřebuje znovu najít a vynést na světlo.

S láskou k milované Praze ❤